.

Dnešní svět

5. února 2014 v 22:19 | Kathleen |  tt
O stavu dnešního světa získáváme ať více či méně milné informace. je jen na nás, jestli těmto informacím uvěříme a necháme se uchlácholit všeobecně známýma dogmatama, které již tak zevšedněly, že je můžeme nazvat přímo "klišé". Bohužel v dnešní době, kde jsou média dalo by se říci přímo přemnožená, je velikým uměním rozpoznat seriózní informace. Někteří se nejspíše divý, ano, ne vše, co řeknou na Nově je pravdivé či spíše objektivní. Dnešní televizní noviny upadají. Čert mě může vzít, když Prima vytasí své "Divácké zprávy". Lidé zřejmě zapomínají, k čemu televizní noviny slouží. připomeňme si to! Slouží k informování občanů o současné politické, ideové či kulturní situaci a ne, pes na skejtu do toho opravdu nepatří.
 

Nejvěrnější láska? K sobě samému. . .

21. ledna 2014 v 8:32 | Kathleen |  tt
Jestli jste zavítali na můj blog, jistě víte, že já s láskou válčím pořád. Jsem takový ten neutuchající romantik, ale romantik naiva a tak si kolem sebe nevědomky stavím neprůstřelnou zeď. Ale proč mluvit o lásce jako takové, k jiné osobě. Vždyť každý oplývá láskou, ať méně či více, jeho láskou je on sám. Někteří z vás se kaboní a tváří se urqženě: "Oni přece nejsou žádní narcisové a namyšlenci!" jako kdybych vás slyšela, ale věřte, že každý se má rád. Ano, tak to příroda zařídila, pokuď se nemáte rádi a berete svoji duši či tělesnou schránku jako něco přitižújícího, jste nešťastní a potřebujete odbornou pomoc. Tím ovšem neříkám, že když se zrovna nemilujete a celé hodiny se nebavíte u zrcadla pozorováním sebe sama, tak že jst vadní, to ne! Jen říkám, že pud sebezáchovy není blbost a ten máme jen proto, že člověk je v jádru sobecký tvor, který žene vše do extrému. Vždyť i zvířata sebe sama mají ráda. Co pa se pes přiblíží k té hlučné věci, kterou skoro každý den trýzníte jeho označkovaný koberec? (pro některé, vysavač ;) ) A co pa vy strčíte ruku do skartovačky, nebo pod pilu? Samozřejmě řežete, řežete a půlka ruky v hajzlu, ale dobrovolně to neděláte.

Jsme děti města

6. ledna 2014 v 17:39 | Kathleen |  úvahy

Jsme děti ulice. Zapomeňte na kurzy přežití. Co všechno nás nenaučí město. Můžeme se rovnat kdejakým ninjům, musíme mít paměť jako slon, ostré lokty, orientaci a rovnováhu. Například dneska. Dlouhé minuty čekat na stále nepřijíždějící autobus. Musela jsem snášet mráz, ale fikaně jsem se zahřívala drkotáním zubama. Když jsem konečně nastoupila do autobusu, musela jsem se z něj také dostat. Vymanit se z davu nebylo vůbec jednoduché a tak jsem pomocí inteligence přišla na způsob, jak opustit to železné zvíře. Avšak autobusem to teprve začíná. Najít tramvaj, dostihnout ji a ulovit. Když jsem do ní vítězně nasedala nevěděla jsem, že již na mě čeká další překážka. . . DŮCHODCI! Tito udatní bojovníci se rozháněli francouzskými holemi a kopali nás svými ortézami.
Když jsem se trochu pomuchlaná dostala z jedné tramvaje, musela jsem najít a odchytit další. Zde jsem se důchodcema neprobojovala a tak jsem musela stát. sice zajištěná jsem sebou mlátila ze strany na stranu. Ten železný tvor se snažil mi vyklepat duši z těla a nešetrnými zastaveními se mu to skoro podařilo. Když jsem dorazila na konečnou naštěstí jsem nalezla své druhy a byla jsem v raltivním bezpečí. Ale město na nás číhá všude kolem a připravuje na nás nejrůznější nástrahy. Ale my děti města se nezalekneme a tato nástrahy překonáváme s docela čistým štítem.

Další články


Kam dál

Reklama