.

Prosinec 2013

Můj cíl a nic míň aneb pročíst se světem

29. prosince 2013 v 16:49 | Kathleen

Co mě spojuje s knihami? Láska k četbě a k literatuře. Ale jak člověk ví, že našel nejlepší knihu svého života? Nač mít omezený prostor a zúžené vidění. Rozevřu oči a podívám se i za hranice. Autoři světa třeste se!
A o čem vlastně mé předsevzetí je? Najít a snažit se přečíst knihy od autorů z celého světa. Sem budu dávat země, ze kterých autor náležet bude a postupně je budu škrtat, jak se budu prohlodávat kvantem literatury. Abych měla nějaký důkaz, po každém přečtení knížky vám sem dám obrázek a můj osobní komentář.
Jakéže knihy mám v merku?

Marie Antoinetta rozmarná rakušanka

28. prosince 2013 v 20:39 | Kathleen |  historie

Kdo by neznal film, ve kterém hlavní roli stvárnila Kristen Dunst? Příběh o rozmarné arcivévodkyni, jenž zprvu oblíbena byla, ale její rozmarnost a touha po luxu mezi lidmi nepřátele stvořily. Velice povedený film, tedy podle mého.
Nebudu se tedy ptát, zda-li znáte osobnost francouzské revoluce, která padla s jejím manželem na praníři s hlavou v gilotině. Ale její osobnost padla již o mnoho dříve. Jakmile bohatství ji okouzlilo a Ludvík XVI. milióny utrácel, jelikož chtíc jí snést vše co mohl, kompenzoval si své neúspěchy v jejich manželském lože.
Po Ludvíkově operaci konečně zdařilo se jim a porodila. . . holčičku, ano, ale na druhý pokus zdařilo se ještě více. Na třetí to byl také chlapeček a čtvrtou ratolestí holčička, která však zemřela velice malá.

Můj svět jsou divadelní rekvizity. . .

28. prosince 2013 v 14:53 | Kathleen |  povídky
Rozhlédnete se po sále. Hlava na hlavě, hladové oči toužící po dobrodružství, chtíc se nechat vtáhnout do děje. Vy stojíte na jevišti a máte divákům nabídnout radost, ale i smutek, rozhořčení, ale i ponaučení. Snažíte se býti kouzelníkem, jenž všechny přenese do světa fantazie. Musíte se usmát, jejich tváře tak napjaty jsou.
A už rozehráváte struny děje a již klesáte a znovu se zvedáte pod tesknou melodií. Pata, špička, pata, špička. . .
Diváci ani nehlesnou. Na jevišti se odehrává souboj dobra se zlem a už se zdá, že zlo má navrch. některým tečou po tvářích slzy, někteří nedýšou, jen aby nenarušili atmosféru v sále. Odtančíte do zákulisí, musíte nechat prostor i ostatním a až zde si plně uvědomujete, jaká je to krása, znovu a znovu slyšet vzdechy diváků, prožívat veškeré strasti a veselí vaší postavy, až zde si uvědomujete, jak je balet a divadlo tak neskutečně obtížný, ale vy stejně zas vybíháte na jeviště a vyhříváte se v záři reflektorů, které vám svítí do očí a vy nic nevidíte. Než si zvyknete na ten žár, příběh pokračuje dále. Perete se se zlými silami, které nemají šanci vyhrát, ale přec musíte předvést lítý boj. Musíte se rvát, musíte tančit, abyste pak mohli padnout v náruč svému vyvolenému či vyvolené.
Nohy již bolí a parket teskně kňučí pod vaší váhou. Světla již tak nezáří. Je den a vy ležíte v tělocvičně. Stále ještě cítíte vůni květin, ale jako by v dáli. Již jen můžete vzpomínat na dny vaší slávy, na dny, kdy jste byli šťastny. Upsat ďáblovi, jen abyste zas mohli stoupnout na prkna a zatančit. Vlastní krví byste tu zprávu stvrdili, jen mi dej ješt jednou tu možnost. . .

rok 2013

26. prosince 2013 v 20:17 | Kathleen
http://www.ceskekormidlo.cz/fotky/velky/silvestr-v-parizi-foto-4.jpg
No jen si to představte. Stojíte ve třetím patře (výš to nejde, věřte mi ;)) Eifellovi věže a odpočítávali jste vteřiny do konce roku, poté si připijete luxusním a velice drahým šampaňským (samozřejmě vás na něj pozve překrásný boháč v bílém obleku ;) ). Chci do Paříže! Ale dosti už o snech. Co jsem za skoro již uplynulý rok dokázala? No neni toho moc, ale přeci jen. Dostala jsem se na lyceum Obchodní akademie a na gymnázium, nesčetněkrát jsem se zamilovala. Byla jsem ve Francii (ano, i na tý vysoký věci co je v Paříži). Úspěšně jsem absolvovala taneční kurz, byla jsem první v okresu v OSP, dodělala jsem devítku, psychicky jsem se nezhroutila při organizování Posledního zvonění, zvládla jsem pár olympiád, zatim mně nevyrazili z gymplu (ZATIM!) no a mam kupu nových přátel. Nejsem já to úžasná? ano, už to taky cítím, samochvála smrdí, ale co je můj plán na příští rok? No určite dodělat prvák a mít vyznamenání na vysvědčení, najít si v létě brigádu, přežít školu, dosáhnout něčeho, co je opravdu velké. Například napsat knihu, vlastní divadelní hru, založit divadelní klub, být slavná herečka :D
Ano, ano vysoké to ambice, ale věřte, že já to jednou dokážu. Že jsem namyšlená? Ne, ne, sice budu zklamaná, až budu leda sbírat odpadky na ulici před gymplem, omé hvězdné kariéře jen snít, ale já jsem snílek a tak mi nechtě alespoň ty vzdušné zámky. Jo a málem bych zapomněla na jedno veliké předsevzetí. . . zamilovat se a najít opravdovou lásku. Tak při tomto se mi zdá dodělání prváku jako věc snadná by triviální.

Všem přeju, abyste si splnili veškeré vaše sny a abyste neleželi na Novej rok někde v álejích ;D

P. S. Ještě by to chtělo něco velkého do tohoto roku. Nechtěl by někdo vyvěštit konec světa? Sice je to už trapný, ale nemohla jsem si pomoct ;)

Učiti a Poraďte

22. prosince 2013 v 19:04 | Kathleen |  poezie

Učiti

Potkala jsem lásku,
ale ani se neotočila,
snad hledala někoho,
koho by učila
štěstí a slzám,
slzám a štěstí.
Koho by učila
smát se a plakat,
plakat a smát se.
Koho by učila
nenávidět. . .


Poraďte

Poraď mi Homére
poraď mi Saiferte
jak verš stvořit.
Poraďte múzy,
nač slzy smáčet.
Prozraď mi Afrodité,
jak milovat

Vztahy

22. prosince 2013 v 18:30 | Kathleen
Ano, čas Vánoc, tak proč se nebavit o sentimentálnosti okamžiků? Každý je rád se svými bližními, ale někdo nemůže, někdo běhá po kulaté místnosti a marně se snaží najít roh. Když se zadívám do očí nevděčníka, když na ulicích vidím tolik křivé lásky, jde ještě mluvit o citech? Lidé vztahují ruce a ukazují na oběti společnosti. Přetrhávají nitě samostatnosti a podřezávají nestabilní větve jistoty.
V dnešní době jsou vztahy jen pro silné. Na co, si udržovat vztah s někým, kdo není dokonalý?

Po tváři tečou. Krvavé skvrny.
Kdo by neronil slzy?
Kdo by neronil pro ni.
Obejmeš svoji lásku
a otočíš se za milenkou.
Říkáš, že věříš,
že věříš v kouzlo okamžiku,
že věříš v rodinu
a přec odvracíš zrak
když líbáš svou milou.
Svět není stvořen pro romantiky,
svět není pro básníky.
Svět, jenž zahaluje našedlý smog
je jen pro realistu celého srdce,
jenž ho zapírá.
Nebuďme naivní, chamtivost
vládne světu
a naše země není výjimkou.
Nebuďme bláhoví,
kdo nemá prachy
má krátkou čáru života.
Nechte se nabalzamovat,
nechte se uctívat.
Hrajte si na bohy,
ale naučit milovat,
vás to nenaučí. . .

Možná se vám zdá, že tato báseň se může řadit mezi ty nepovedené, podivné, co smyslu zbaveny jsou. Ale mně smysl dává. Jelikož o smogu v tom našem papiňáku, co Plzeň je, nemusíme dlouze uvažovat. Je tu a zahaluje něžnosti a zvrhlosti, jenž se dějí za zavřenými dveřmi panelákových bytů. Někteří tvrdí, že naše generace neni na vztahy. A divíte se nám? Divíte se, že se bojíme závazků? Od raného dětství se nám vštěpuje do hlavy, že půjčky jsou špatná věc, každou smlouvu musíme prokonzultovat s naším právníkem, abychom nenalítly. Vyvstává jen jedna otázka, kde najdu právníka vztahů? Než podepíšu pomyslnou listinu vztahu, měla bych se ujistit, že nepadám do propasti a nebo že se ze dna ještě zvednu, jelikož lidé dokáží velice ublížit a to zvláště těm, jenž milují. Možná že to dělá ta sentimentálnost časů, ale chtělo se mi zatoužit po lásce, jenž nezná hranic. Prosím, neberte mi iluze, vemu si je sama a pošlapuje je na prach, jenž mi zalítne do očí a já budu zběsile mrkat, abych se té cizorodé látky zbavila. Kdo že mi donutil mluvit tímto způsobem? láska sama, která chrání milence a podporuje vztahy. ale abych tento článek zakončila nějakým poselstvím, lidi nezapomeňte na své bližní a navažte nové vztahy, jenž se stejně rozpustí v propadlišti dějin...
:D ale až na tu hlavu jsem vcelku normální ;)

Aniž

22. prosince 2013 v 16:44 | Kathleen |  poezie
Když křičí slova,
umlčme je.
Proč prosit boha,
popravme je.
Tváře odvrácený
spatřit nechtějí
věci ty zvrácený,
krev prolévají
aniž by viděli
pravdu a poctivost,
aniž by postřehli
vzácnou to šlechetnost
Hlavy již padají,
slova mlčí,
štěstí neznají,
ti co ničí. . .

Kurtizána

22. prosince 2013 v 16:28 | Kathleen |  povídky
Nesnáším to, co dělám. Mé tělo patří všem a přec nikomu. Jsem jen něco, co koupí někdo, zde jsou jména tabu. Člověk za dveřmi tohoto domu přestává být člověkem, stává se zvířetem, které se snaží ukojit chtíč. doma na ně čekají milující ženy a děti a oni se i přes to vrhají do mé chladné náruče. Ale za co platí? Za chvíli rychlé rozkoše, nebo jen za pocit nadřazenosti? sami neví. S každou návštěvou si užívají požitku stále méně a méně. Za chvíli jsem pro ně majetkem, s kterým si mohou dělat co chtějí. Poplácají mě po hýždích, jako jejich koně. Nadávají mi a jsou na mě hrubí, ale já to snáším dobrovolně. Kdybych chtěla, stačí slovo a vytvořím mezinárodní skandál. Kolik slavných a známých politiků ke mně chodí? Kolik zbohatlíků jsem již viděla, kolik aristokratů se vystřídalo v mé posteli.
Jsem jako časovaná bomba, která ne a ne vybouchnout. Možná až se začnu nudit. ale kdy to bude? do té doby budu trpělivě snášet rány, jenž mi mají naučit slušnosti. Oni mě chtějí vychovávat, oni! Jenž vyměnili rodinný život za lacinou couru, která jim sice poskytne slasti, ale bez emocí.

Věřte, že až se rozhodnu převrátit jejich životy, on i mě nezastaví, ale kdy to bude? Moc času již nemám. Stojím tu na špalku, hlavu v oprátce a poslouchám, čím jsem se provinila. Ano, mocným jsem se znelíbila, proto se ohánějí provazem a chtějí vidět mé nohy, jak naposled cuknou. Chtějí vidět mou hruď, jak se naposled zdvihne. Chtějí vidět mou tvář, z níš se bude zračit prozatimní útěcha pro jejich neposkvrněnost. snad si zastesknou mo mé šíji, kterou líbali, po obrysu mé tváře, po mých vlasech za něž držíce mě dirigovali. Dívám se na dav, kterému vzrušením svítí oči. Nikdo neuroní slzu, pro všechny jsem jen prostitutka, něco nečistého.
". . . byla dosouzena k trestu propadnutí hrdlem!"
tyto slova zazněly do vzrušeného šuškání. představitel církve, jež můj ortel vyslovil se na mě obrátil a zeptal se mě:
"Nějaká poslední slova?" jeho ústa se zašklebila a já se nadechla.
"Ano, s vámi jsem spala také. . ." usmála jsem se. Jeho tvář zbrunátněla. Davem to šumělo. Zástupce církve ke mně přispěchal a než mi podkopnul špalek, aby tím stvrdil jeho rozhodnutí, zasyčel:
"Shnij v pekle"
"Až po vás..." usmála jsem se, než mi provaz srazil vas.

Zpověď krysařova

22. prosince 2013 v 15:37 | Kathleen |  povídky
Její oči měly na mě stejné účinky jako má flétny na krysy. Rozum na mě křičel, ať uhnu pohledem. Kdo by měl rád krysaře? Ale mé srce vědělo, že ta žena mě má v síti. Musí být má! Agnes byla jediná věc, na které by my mohlo záležet, nebo už záleželo?
Vydala se mým směrem.
"Zůstaň tam," sykl jsem, "nechoď dobrovolně do spárů smrti.". Její krok neztrácel na tempu, ale ani na ladnosti. Představoval jsem si, jak líbám její nohy.