.

Zpověď krysařova

22. prosince 2013 v 15:37 | Kathleen |  povídky
Její oči měly na mě stejné účinky jako má flétny na krysy. Rozum na mě křičel, ať uhnu pohledem. Kdo by měl rád krysaře? Ale mé srce vědělo, že ta žena mě má v síti. Musí být má! Agnes byla jediná věc, na které by my mohlo záležet, nebo už záleželo?
Vydala se mým směrem.
"Zůstaň tam," sykl jsem, "nechoď dobrovolně do spárů smrti.". Její krok neztrácel na tempu, ale ani na ladnosti. Představoval jsem si, jak líbám její nohy.


Ne! Tak absurdní mylšenka. Kdo kdy slyšel, aby se krysař zamiloval. Komická to představa, nicméně agnes již byla na dotek ode mě. Odvrátil jsem tvář. Ona ji však vzala do dlaní a zadívala se do očí pekelníka.
"Ne," hlesl jsem, "to nesmíš. . ." cítil jsem, jak pomalu přicházím k okraji propasti.
"Nesmíš," zašeptal jsem potlačujíc slzy.
"Proč ne?" v její otázce zaznělo dítě. Mírně pokrčila nos a mezi očima se jí vytvořily vrásky. Přejel jsem jí palcem po spánku. Její obličej se uvolnil a zpoza řas vyhlédla žena. Byl jsem zaskočen onou proměnou. Již sem jen cítil, jak rozrážím vzduch, padal jsem do propasti nicoty. Avšak když nad tím dnes přemýšlím, naději jsem ztratil s jejím prvním úsměvem.
Zavládlo ticho, jen její dech prostupoval napětím. Zněl mi jako symfonická báseň a její hruď se zdvihala do tempa.
Ten večer jsem musel odejít z města, ale z mě neznámé pohnutky jsem zůstal. Proklínám ono rozhodnutí, proklínám sebe, proklínám agnes. . .
Podepsal jsem jí ortel smrti, který se mnou stvrdila vlastní krví.
Neměl jsem opětovat její laskání, neměl jsem se podřídit jejímu dětskému chtíči. Toužila po nebezpečí, toužila zkusit, co znamená smrt jako dítě chce dřevěného koníčka.

Najednou jsem měl její bělostné nohy omotané kolem mého nahého těla a její ruce v mých vlasech. Až teď vím, že slzy, jenž mi smývaly pot a špínu z tváří nebyly slzy štěstí. Kolik sladkých slov jsem jí opětoval, kolik slůvek pro krysaře zakázaných jsem vyslovil bez svědomí. Raději krysy měli ožírat moji mrtvolu, než abych jí sliboval věčnou lásku. s každým polibkem jsem jí pomalu trávil. Každý poliek od ní ji psal parte. Kdybych byl někdo jiný, jistě by Bůh naší lásce přál, ale já jsem nic, ne, já jsem více než nic. . . já jsem krysař.
Co na mně viděla dodnes nevím, ale když naposledy vydechla, nenazvala mě krysařem.

Je to jako včera. Klepal jsem jí na okenici, práce již byla za mnou. Město bez krys a přece s nimi. Měli jsme svobodně jít, lidé neměli právo rozhodnout o našem žití. proč jen nedali mi své díky, nebo alespoň jen klid. Jim zdál jsem se ďáblovým synem a má flétna oluzena černou magií. Mé hraní na ni jim připadalo jako vábení zlých sil.
Proč jen místo agnes já nevydal poslední vzdech. Proč jsem jen já nebyla obětí lidské pyšnosti? Nikdy nezapomenu na plameny osvícené tváře. Vidle, sekery, nože zarývající se do nevinného těla agnesina. Oheň, jenž požíral její tvář. Kůži, která byla za moment spálena a vše doprovázené zpěvem, výskotem a smarem spáleného masa. Výjev to byl příšerný. Místo jejího těla, spálené torzo, jenž se škubalo v záchvěvech bolestí. Každý si kopnul do její nevinné duše. Než oheň strávil hrdlo mé věčné lásky vykřikla: "Jamesi!"
Já pro ni nebyl stvůra, já byl pro ni její láska James, kterého zahrnovala polibky a opojnou vůní jejího těla.


Jako připomínka této strašné události mi jsou jizvy na zápěstích od až příliš utažených provazů, jenž byly nástrojem největšího mučení. Zabraňovaly mi, abych se za ní rozběhl, abych ji zakryl vlastním tělem, bránily mi i v tom, abych odvrátil zrak od hrůzné scenérie, nebo jen neslyšel bolestné výkřiky, které se Agnes draly z hrdla, když jí lidé probodávali tak, aby její bolest byla přímo úměrná jejich zlobě, kterou svalily na mě a na Agnesino tělo.
Zadíval jsem se na pahýl, jenž byl mou rukou, kterou ty stvůry zbavili prstů, abych již nikdy nemohl uchopit mou flétnu. Rty násilím sešité, aby již nikdy nemohly vyloudit zvuk. Ale k čemu by mi byly ruce, kdybych s nimi nemohl hladit bělostné tělo agnes a k čemu by mi byly rty, kdybych s nimi nemohl líbat ty agnesiny.

Teď jako před lety stojím před branami prokletého města. Jsem o pár let starší, ale to i město. Již z něj nesálá bohatství, již neni k pokochání oka. Brány jsou rozpadlé. Znovu procházím ulicemi, kterým jsem poskytl velkou službu a přeci nicotnou. Znovu jsem stál na místě, kde jsem poprvé spatřil ji.
"Pomoz..." zaslechl jsem tichý a chrčivý zvuk. Otočím se a spařím starého otrhaného muže, ležícího na zemi. Mužovo tělo pokrývají davy krys. Podívám se na dům č. 47. To zde jsem se poddal agnesinu kouzlu, to zde mi Agnes nabídla poprvé své tělo.
"Odežeň ty krysy. . . prosím." stále stejná prosba jak před lety. Shrnu si kápy a otočím se na muže. Probodnu ho svým zrakem.
"Ty" jeho zděšení nebylo dost velké. Přikývl jsem a pozdvihl dva pahýly, jenž byly mé ruce.
"Prosím. . ." jeho prosba zněla ulicemi jako ten největší výsměch. Po tvářích mi tekly slzy. Stehy ve rtech mi bolely jako nikdy předtím.
Přistoupil jsem k muži a vší silou ho kopl do hlavy.
Lebka praskla a já jsem si jen pomyslel.
"Až teď jsem tě město zbavil i té poslední krysy. . . "
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama